Surovinová politika musí dávat smysl v každé fázi cirkulární ekonomiky

Je v silách státu zaručit, aby recyklační cíle v oblasti sběru nebyly pouhou honbou za čísly s cílem pohánět lineární ekonomiku zvyšující neustálou spotřebu a posilující sběr odpadu, a aby se do popředí zájmu dostala konkurenční výhoda etické ochrany životního prostředí a klimatu a smysluplné uplatnění druhotné suroviny na českém trhu i v Evropě?

Jistě se shodneme na tom, že přechod k oběhovému hospodářství, ve kterém je hodnota výrobků, materiálů a zdrojů zachována co nejdéle, je dlouhodobou celospolečenskou vizí. Snižovat závislost na primárních surovinách v rámci výrobních procesů a nahrazovat je surovinami získaných z odpadů, včetně současné podpory používání recyklovatelných materiálů a výrobků z recyklátů, je cestou, na jejímž konci by měl být jasný zájem na co nejčistší druhotné surovině získané z odpadů s co nejmenším množstvím reziduí, která by mohla končit v energetickém využití nebo jako nerecyklovatelná frakce na skládce.

Jednou z podmínek pro efektivní uplatnění druhotné suroviny na českém trhu je bezesporu její kvalita. Například zpracování odpadního elektra je dlouhodobě založeno na nejlepších dostupných technikách využití recyklace odpadu, na tzv. BATech (Best Available Technologies). O to překvapivější je nyní povinná certifikace zpracovatelských zařízení, kterou se nově podařilo prosadit do odpadové legislativy, která se bez ohledu na BAT zaměřuje pouze a jen na zařízení zpracovávající odpadní elektrozařízení. Při zamyšlení se nad možnými přínosy této změny pro životní prostředí a samotnou kvalitu finálního recyklátu či druhotné suroviny se bohužel nabízí spíše jiný velmi pravděpodobný záměr, a to snaha o výrazné zmenšení trhu v oblasti zpracovatelských zařízení a úbytku tržní konkurence, kde výhodu získá pouze několik vyvolených. Sjednocení přístupů a nastavení jednotných podmínek v rámci povolovacích řízení pro jednotlivá zpracovatelská zařízení tato nová povinnost nikterak nezajišťuje. Očekávání státu, že v rámci zpracování odpadních elektrozařízení, v němž bude dominovat několik málo současných velkých zpracovatelů, dosáhne smysluplného oběhového hospodářství, je iluzí první kategorie. Ve světle závazků a tlaku směrem k výrobcům, kteří nesou rozšířenou odpovědnost za uvedení výrobku na trh, se tato povinná certifikace zdá být pouhou nekoncepční a protisoutěžní výhodou pro vybrané zpracovatelské subjekty.

Schválená opatření nové odpadové legislativy plně respektujeme. Avšak ve smyslu uplatnění druhotné suroviny a podpory finální recyklace bohužel postrádáme smysluplnou koncepční podporu postihující oběhové hospodářství v každé fázi jeho hodnotového řetězce. Na jednu stranu stavíme na piedestal imperativ Evropské unie směrem k oběhovému a zejména nízkouhlíkovému hospodářství s důrazem na recyklaci a využívání druhotné suroviny, na druhou stranu však současně s tím plánujeme investice do zařízení na energetické využití odpadu, které jednoznačně povedou k nadbytečné kapacitě prahnoucí po energii z odpadu. Což de facto už v této fázi předem omezuje životaschopnost obchodních modelů pro využití druhotných surovin vzešlých z recyklace. Protože odpad, který by po přepracování v odpovídající technologii mohl dál sloužit jako nový zdroj, bude nenávratně ztracen. K tomu všemu jsou navíc primární suroviny v naprosté většině levnějším zdrojem a výrobcům se často jejich využití ekonomicky vyplatí, a to bez ohledu na dopady těžby primárních surovin či nevratné zásahy do životního prostředí.

Pokud chceme vystoupit z tohoto začarovaného kruhu a chceme roztočit kola cirkulární ekonomiky, je třeba vytvořit a naplňovat její jasnou strategii a efektivně podporovat používání recyklovaných materiálů v nových výrobcích. Pokud výrobci elektroniky musí zajistit, aby jejich výrobky byly dobře demontovatelné, opravitelné, repasovatelné a aby bylo usnadněno jejich efektivní materiálové využití v procesu recyklace po ukončení jejich životnosti, musí stát najít způsoby pro zajištění velkého finále toho procesu. Procesu, který se odehrává na konci životnosti vybraných výrobků, ale zároveň na začátku opětovného materiálového využití v podobě druhotné suroviny. Je třeba přejít z akademických úvah k ryze praktickému uzavření koloběhu odpadového hospodářství konkrétní systémovou podporou poptávky výrobců po druhotné surovině. Tímto zcela logickým koordinovaným a jednotným přístupem se sníží spotřeba primárních zdrojů a zároveň vytvoří podmínky pro postupné snižování produkce odpadů. Ruku v ruce s těmito aktivitami ze strany státu je proto zapotřebí prozkoumat možnosti nových tržních mechanismů a systémů pro uplatnění druhotné suroviny na českém trhu, včetně zajištění poptávky a podpory pro výrobce a zpracovatele v propojeném systému, s transparentními daty a řízenými materiálovými toky druhotných surovin. Je třeba podpořit zejména ekonomické pobídky, které by upřednostňovaly druhotné suroviny, a to způsobem, který by zvažoval významný potenciál samotné recyklace jako základního principu přeměny odpadu na surovinu. Aby to celé dávalo smysl.

David Vandrovec, CEO společností REMA

Zdroj: Článek vyšel v březnovém čísle časopisu Odpady.

Nahoru